Příběhy Vašich mazlíčků


WENDIČKA – dar z nebe

(autor: Irena Šaldová)

Chcípni,nechci Tě jsi ošklivá a nemám Tě už rád. Tak to si musel říkat ten co téměř před čtyřmi lety Wendinku uvazoval v lese. Vystrašenou, zuboženou a nemocnou fenečku westíka.Nálezci ji odvezli na veterinu, kde Wendí diagnostikovali ekzém-prý ji paní veterinářka chtěla dát utratit, jenže později jsem se dozvěděla, že to bylo trochu jinak. Pro Wendí by bylo lepší, kdyby nebyla než zůstat u nálezců. Jeden útulek jí odmítl, dočasný domov našla v Lučanech nad Nisou v útulku Dášenka a tam jsem jí dne 3. 7. 2010 poznala. Psala mi kamarádka, že tam mají fenečku westíka ,kterou je slyšet jak tam naříká…Váhala jsem, zda si ji vzít nebo nevzít, nemněla jsem tušení, co to bude obnášet vzít nemocného pejska s neznámou minulostí. Rozhodl až vzájemný pohled do očí. Ten den se konal v útulku Den otevřených dveří, kterého se zúčastnila i moje mamka. Společně jsme se šli na Wendinku podívat do výběhu. Byl to šok vidět takové ubožátko se ztrátou srsti. První pohled do očí jsem neustála, odvrátila jsem od ní pohled a mé oči byly zality slzami.Wendinčina očka byla tak smutná…Když se naše pohledy opět setkaly najednou jsme snad obě cítily že jsme tu jedna pro druhou. Wendí se začala předvádět. Štěkala, poskakovala, ale nezapomněla se stále koukat za plot, kde jsem stála. Na první návštěvu jsem hned vzala svého westího kluka Jimíska. Bylo nutné zjistit, zda se budou dobře snášet. Vše bylo naprosto dokonalé. Ti dva se očmuchali přičemž jejich ocásky byly v takovém pohybu až se člověk diví že jim neupadly. Nic tedy nebránilo vydat se na první společnou procházku. Po zbytek našeho pobytu v útulku jsem z Wendinky moc oči nespouštěla. Bohužel nebylo možné si ji hned odvézt, čekala mne dovolená a i doma se to muselo nachystat. Navíc jsem považovala za rozumné Wendí nejdřív navštěvovat, nechtěla jsem ji hned brát do cizího prostředí kde nic a nikoho nezná. Bylo nutné, aby si na nás zvykla, tedy na mne a na Jimíska. Nechtěla jsem, aby byl pro ní ten přesun tak stresující.

Nastaly týdny pravidelných návštěv…

Vždy jednou za 14dní v pátek jsem ihned po práci spěchala domů pro Imise a vše nutné na cestu. Vlakem nám to trvalo hodinu. Návštěvy byly pravidelné za každého počasí. Půjčila jsem si Wendinku a šlo se na procházku. Naše společné chvíle v útulku byly bohužel časově omezené, ne skrze otvírací hodiny, ale pro včasný odchod zpět na vlak směrem domů.Wendička si na nás postupně zvykala a po pár týdnech věděla, kdo jsme. Čím dál těžší bylo loučení, ale muselo to být, ten správný čas měl teprve nastat. Wendí při našem odchodu stála a dívala se směrem k vrátkům, kudy jsme jí vždy mizeli. Dojemné bylo to, když chtěla jít s námi, ale musela tam zůstat…Ty její smutné oči mluvili za vše, říkali, CHCI JÍT S VÁMI, CHCI MÍT SVÉ DOMA.Nebylo vůbec lehké ji tam nechávat i já jsem chtěla mít svou holčičku už doma. Den D měl nastat brzo. Bylo to 11. září 2010, kdy se konal podzimní výlet s útuláčky kterého jsem se zúčastnila i s Jimískem.Do Lučan jsme jeli dva, ale na výlet už nás bylo o jednoho navíc. Než se vyrazilo na cestu, byl podepsán záznam o předání a Wendinka byla MOJE.

Cesta domů…

Už se stmívalo, když se za námi zavřela vrátka od útulku a my tři se vydali na vlakovou zastávku.Wendička byla celkem v klidu až do té doby než se začal přibližovat vlak. V očích toho vyděšeného tvorečka to bylo obrovské plechové monstrum, co mělo svítící oči a chystalo se jí pohltit. Se skřípěním brzd se vlak zastavil a já obě westidla postupně „naházela“ dovnitř. Byl to smutný ale i dojemný pohled vidět Wendí schoulenou do klubíčka jak spinká na špinavé podlaze. Cesta s jedním přestupem trvala asi hodinu. Když jsme dorazili domů byla už tma a nás přišla na nádraží přivítat moje maminka.

Wendička má svůj domov…

První co jí čekalo, byla pořádná koupel, která byla dost náročná, jelikož se strašně bála. Celou noc měla silný kašel a byla celkově neklidná. Druhý den jsme měli namířeno k útulkovému panu veterináři, který ji prohlédl. Kromě kožních potíží měla Wendí velkou teplotu a silný kašel. Dostala tedy antibiotika v injekci a ještě další no a přijít jsme měli druhý den. Nebylo to jednoduché jezdit denně autobusem ve stavu, v jakém byla. Trvalo víc jak týden než se z toho dostala…Život s Wendinkou neměl být jednoduchý no a také nebyl, není a nebude…Kromě fyzického stavu nebyl v pořádku ani ten psychický. V tomto směru byla dost narušená. Děsilo jí úplně všechno: venku padající listí, hydrant na vodu a popelnice, vlastní stín, kýbl na vodu i s hadicí a horor bylo koupání. Když na ní tekla voda tak vřískala jak pavián a o mazlení nemohla být řeč, to řvala také. Při snaze pohladit jí se začala krčit, jakoby čekala ránu, přičemž se občas počůrala ze strachu. Musela být mlácena, neboť má vyražen přední zoubek. Co se týče jejího duševního stavu tak trvalo minimálně 2 roky, než se přestala bát. Jsou, však dny kdy se jí to občas vrátí a tak je nutné ji pevně chytit a hladit, uklidňovat mluvením. Dnes je Wendí vcelku spokojená fenečka, která má teplý pelíšek, psího kamaráda, vždy plnou misku jídla a hlavně plno lidí kolem sebe co ji mají rádi.

Zdravotní stav…

Wendinčino zdraví je kapitola sama pro sebe.

Wendí jsem vzala k veterináři u nás ve městě na první prohlídku, vyšetření a dohodnout co dál. Za ty čtyři roky co ji mám, proběhlo mnoho testů a způsobu léčení-vždy jen s krátkodobým zlepšením. Wendí má tu smůlu že si její tělíčko rychle zvyká a poté už na léky moc nereaguje.

Wendinčina onemocnění…

WENDÍ MÁ:

-sníženou funkci štítné žlázy, šelest na srdíčku, částečnou slepotu ale největším problémem je kůže a ztráta většiny srsti.

Wendince byla diagnostikována Malasseziová dermatitida navíc je dle slov veterinářky něco jako multialergik.

Léčba všech těchto nemocí je drahá a náročná na čas i psychiku, nejen mojí ale i Wendinčinu.Wenďa je ale moc moc trpělivá pacientka. Mnozí už říkali, ať se jí zbavím a pořídím si zdravého psa. Ale copak to jde jen tak, když ji člověk miluje? Ne nejde a nikdy bych to neudělala. A na otázku zda bych si ji brala kdybych věděla co to bude obnášet vždy říkám ANO VZALA ZNOVA A ZNOVA, i když za peníze co už stálo léčení bych dávno mohla mít špičkový chovný pár i s rodokmenem.

Wendinka za to stojí a bude stát pořád, přestože soužití s ní je plné omezení a odříkání.

Závěrem tohoto příběhu bych ráda poděkovala všem, kdož nám již pomohli a třeba i pomůžou, až bude potřeba, protože bez pomoci druhých by Wendička moc šancí neměla.

Děkuji i Dagmar Kubištové z útulku Dášenka za to že mi dopřála mít to štěstíčko jménem Wendička.


Jakékoliv dotazy zodpovím na e-mailu: irena.saldova@seznam.cz. Více na stránkách: www.super-dvojka.cz.


PRO VŠECHNY KDOŽ BY NÁM CHTĚLI POMOCT:


Westík

- 2800583944/2010 - Transparentní účet
- variabilní symbol: 111
- zpráva pro příjemce: Wendička




Ciluška

(autor: Světla Koucká)

Již se na vás dívám z duhového obláčku a vzpomínám na krásných pět a půl let u mých adoptivních pánů. Celou dobu jsem nezamarodila a do poslední chvíle jsem běhala po zahrádce, chodila na procházky a hlídala svůj revír. Najednou začalo zlobit srdíčko a selhávat celý kardiovaskulární systém. Panička mě vzala do náruče, položila na zadní sedadlo a celou cestu mě hladila. Přijeli jsme k panu doktorovi, položili mě na stůl, pohladila mě ruka paničky. Pak jsem ucítila horké slzy a dvě pusy na tváři, jednu od paničky, druhou od páníka. Nepřítomně jsem vnímala štípnutí v kožíšku a jak oba páníci odchází. Druhé štípnutí a bolest pominula. Mé tělíčko odpočívá na zahrádce, a má dušička se na svět dívá z duhového obláčku.

Cilinka zemřela 4.9.2013 ve věku 16 let.


Westík



Dopis od paní Šochové

Dobrý den, čirou náhodou jsem objevila stránky westíci z útulku a chtěla bych povzbudit, ať se nikdo nebojí vzít si pejska z útulku. Já sama jsem měla doma tříletého norvičského teriéra a náhodou jsem objevila, že u nás v útulku je bílá malá fenečka asi dvouletá. Nebylo poznat, co to je. Bylo mi jí líto a šla jsem se na ni j e n podívat. Domů jsem už přijela s ní. Byla hodně nemocná a zanedbaná. Dala jsem ji operovat a všechny neduhy jsme vyléčili (až na alergie), ale i to se dobrým speciálním krmením upravilo (jen alergie na plísně, pyly a roztoče zůstala). Není to ale nic hrozného. S mým pejskem Bobim se Bessinka hrozně skamarádila a je velice hodná, poslušná a přítulná. Byla asi moc týraná, protože ze začátku se i při jenom zvýšeném hlasu plazila a schovávala. I dnes (po třech letech) je ještě k cizím lidem nedůvěřivá, ale doma je už malý rošťák. Posílám pár fotek – první je jak přišla z útulku. Mohla bych psát ještě dlouho, protože žiji sama (jsem v důchodu, dcera s rodinou bydlí daleko a manžel mi zemřel), takže se plně věnuji pejskům. Snad to ale postačí. Přeji hezký zbytek dne. Dagmar Šochová

Westík

Westík

Westík

Westík

Westík

Westík

Westík

Westík

Westík





Přáníčko k Vánocům od paničky zachráněné Nanynky

(autor: Hana Kebrdlová)

Posíláme přáníčko krásných a pohodových vánočních svátků a všem westíkům a jejich páníčkům do nového roku hlavně zdravíčko. Nanynka už je u nás 6 let. Pokud množitel nelhal, tak jí v listopadu bylo 11 let. Zdravíčko slouží přiměřeně zážitkům z mládí. Ale díky perfektní péči a zájmu veterinářů na naší klinice se nám daří všechno řešit. Četla jsem přáníčko Sisinky. Jak jsou si ty holky podobné. I Nanynka zůstala nedůvěřivá k cizím a na mě je těžce závislá. Přesně jak je napsáno u Sisinky - provází mě do koupelny, na WC, do kuchyně, k počítači i do postele.

Pozdravy posílá Hanka a westí smečka z Plzně.

Westík




Příběh Ozzyho

(autor: Lucie Navalaná)

Před pěti lety jsem chtěla k narozeninám pejska, zamilovala jsem se do skotů, ale tady na Ostravsku se tehdy vůbec snad ani nechovali. A přítel s kamarádkou vymysleli, že mi koupí štěně westíka, s černým humorem prohlásili, že po ušpinění bude vypadat stejně. A měli vybráno - jednoho pejska od paní z Bílovce, měli tehdy 7 týdnů. Ten vybraný byl takový hodný gaučový trouba, nic pro mě, zatímco ten druhý byl skvělý a akční - vytahal mi z roláku všechny řetízky a přívěsky, otestoval náušnice, to už jsem věděla, že s ním nebude nikdy nuda. Zamilovala jsem se hned a on měl taky hned jasno..... Přítel, který nebyl žádný psí milovník, prohlásil, že se o něj kdykoliv postará, vyvenčí, nakrmí, ale nějaký velký vztah to asi nebude.


Westík

Ozzyho první narozeniny

Druhý den jsem Ozináče našla pohodlně sedět na pánečkově hrudníku, když ten vyspával po dobrém obědě - výraz - koukej, jak jsem si ho ochočil... Byl báječný a okouzlující, když babiččina pejska zranilo těžce auto, tak za ním chodil a učil ho znovu chodit, nutil ho k životu a pomohlo to, Bak je teď ještě stále akční a to mu je deset let. U Andrejky na sídlišti odmala řešil přátelsky všechny psí spory, měl spoustu psích a lidských kamarádů. Adoptoval i svého nepravého bratra Chucka, vychoval bandožku Týnu i svou malou dámu Janisku. Ta nikdy žádnému jinému psovi nevěnovala svou pozornost, oči měla odmalinka jen pro něj, i když z ní ze začátku nebyl nadšený a drsně žádal její vrácení. Když nám doma na statku přibyly ovečky a koza, statečně pomáhal. Při večerním venčení obcházel příbytky zvířátek, jestli je všechno v pořádku.


Westík

Malý jezdec a jeho velký koník, oba už s námi nejsou.

Loni jsme adoptovali malou Aidu a Betsynku, pomáhal dožít velkému a nemocnému koníkovi, ba byl jeho velkým jezdcem a ošetřovatelem, i pro ty dva výtržníky - haflingery Arneta a Azura byl se mnou a hned byl s nima kamarád. Měl rád děti i dospělé a nikdy nezarmoutil, pravda, pánečka poslouchat nemusel, ten poslouchal jeho. Občas byl nemocný, před dvěma lety prodělal operaci kýly a úspěšně. Bohužel, v květnu se mu vrátila, v psí nemocnici v Ostravě-Třebovicích udělali všechno, co bylo v jejich silách, ale třetí den po operaci ležel ráno u mých dveří mrtvý, našel ho přítel brzy zrána. Nyní odpočívá na pastvině se svými zbožnovanými koníky a máme ho stále nablízku, toho malého roštáka, se kterým se nikdo z nás nikdy nenudil a který nás uměl rozesmát a potěšit, spal s námi v posteli, když jsme byli nemocní, dábelsky rád jezdil autem a nikdy nám nepřestane chybět.


Westík

Jeho milovaní kamarádi Arnet a Azur

Za pár dní se nám narodí Kessynce jeho potomci a jeden z nich zůstane doma, snad bude jeho věrnou kopií. Po jeho skonu jsem si dovezla domů skotského teriéra, který potřebaval pomoc, ale nikdy to nebude Uzenej, jak jsme mu říkavali, protože takhle voníval po jeho milovaných uzených uších. Nikdy se nepral, jen když bylo nutné chránit jiného pejska, miloval veliké fenky a byl ke všem fenám gentleman. Čest jeho památce.

Lucie


Westík

Ochutnávač vody - Ozzy




Cilka

(autor: Světla Koucká)

Narodila jsem se jako šťastné štěňátko. Pocit štěstí s slasti jsem zažívala, když přišla máma, olízla mě a dala pít. Myslela jsem si, že to tak bude napořád.

Přišel člověk a odvezl si mě. Místo teplého láskyplného jazyka cítím na svém kožíšku něžnou lidskou ruku. Asi mě mají rádi. Myslím si, že to tak bude napořád.

Respektuji jejich špatné nálady, někdy na mě i zakřičí. Ale to nevadí. Miluju je. Odcházejí za svými přáteli, je mi smutno. Ale to nevadí. Miluju je. Přicházejí domů pozdě, chce se mi moc čůrat. Snažila jsem se neudělat loužičku. Bolí mě plné bříško. Přesto se mohu přetrhnou u vítacího ceremoniálu, abych je přesvědčila, jak jsem se na ně těšila. Zapomněli mě pohladit. Ale to nevadí. Miluju je. Nestíhají mi dát jídlo, mám hlad. Nejdřív jí sami. Ale to nevadí. Miluju je.


Westík

Napadl sníh. Přinesli domů stromek, navěsili na něj blýskavé věci. Mám ráda tuto dobu, jsou ke mně pozornější a hodnější. Po kolikáté už ? Podesáté. Jejich zvýšená všímavost rozzáří mé srdíčko.

Slyším své jméno. Panička si bere kabát a boty. Jdeme na procházku. Má radost je nezměřitelná. Dneska je to divná procházka. Dovezli mě mezi cizí pejsky zavřené v kleci. No co, tak kamarády pozdravím a půjdeme domů. Zvedám hlavičku. Panička dává vodítko, na jehož druhém konci jsem já, cizímu pánovi. Má ouška zachytí její slova : tak tady ji máte, víte, já si jí nemůžu nechat. Nemám to srdce dívat se, jak pejsek stárne a je nemocný. Já už mám zamluvené štěně. Asi se spletla, vždyť jsem zdravá. To je ale hloupý sen, tohle by panička nikdy neudělala. Vždyť je plná citů, doma stále září stromek.


Westík

Panička odchází. Mě zavírá ten cizí pán mezi ostatní pejsky. Je to jenom klec, fouká mi studený vítr do kožíšku. Hledám něco měkkého na spaní. Nic, než ledový beton. Venku sněží a je mráz. Chvíli počkám, panička se pro mě vrátí. Je mi čím dál smutněji, mám hlad a žízeň. Jsem vyčerpaná ze zoufalého pláče, který má přivolat paničku. Nepřichází. Únavou, hladem a žízní usínám na nevlídném betonu. Vítr nás pejsky nemá rád, fouká silněji a mrazivěji. Chybí mi něžná lidská ruka. Už vím, že nebyla napořád.

Paničko, čím jsem tě zklamala? Pro už mě nechceš ? Ty si to rozmyslíš a přijdeš pro mě. Já budu čekat. Miluju tě.

Ve své psí hlavičce mám samé smutné myšlenky. Přestávám slyšet, hůře vidím, štípe mě zadeček a bolí záda. Špatně se mi chodí. Ten pán o mně říkal, že jsem tady dlouho, že dostanu injekci. Cítím smrt nablízku.

Než mě odvedou na popravu, vzpomínám na hezké chvilky u mé psí mámy, na mé první, ale také poslední pohlazení v druhém domově. Jinak nic. Jen žal a čekání na tmu.


Westík

Ano, už jde pro mě pán, vyvádí mě z klece. Konečně se zbavím zimy, hladu, žízně a bolesti, kterou cítím nejvíce v srdíčku. Jdu poslušně s pánem. Nic jiného mi nezbývá.
Ocitám se v náručí nějaké paní. Po dlouhé době zase cítím teplou něžnou ruku na svém kožíšku. Útěcha před zakončením mého života ? Ale co to ? Paní mě nese pryč, úplně ven. Daleko od klece, ledového betonu, větru, hladu a žízně. Začíná mi být teplo. To hřeje náruč, v které se nesu. Cestuji. Pořád a dlouho. Nejdřív vlakem, potom autem. Zase jsem v dalším autě, ve kterém jsou dva pejskové úplně stejní jako já.


Westík

Paní zastavuje pojízdnou boudu a všichni vystupujeme. Jdu za jejíma pejskama a najednou jsem v teplém bytě. Pejskové skáčou na gauč. Ti si to slíznou. Paní mě také posazuje do křesla. Napětím ztuhnu. Křeslo a gauč jsem měla zakázané. Takhle paní nehubuje, dokonce mě pohladí.

Co to dělá ? Bere nějaké lahvičky, nůžky a štětičky. Dostávám strach. Teď vzala nůžky a šermuje mi s nimi před očima. Leje mi do očí vodu a vatičkou něco vybírá. Celou mě otočí. Pro změnu mi cvaká tím hrozným nástrojem u zadečku. Pak mi ho oplachuje, vysušuje, ale zase něčím zapatlá. Bere lahvičku do rukou a opatrně mi natahuje ouško. Co je to za manýry, lít psovi vodu do uší ? Šťourá se mi v ouškách a zase leje vodu. Jsem z ní zoufalá a ustrašená. Pořád to opakuje. Najednou lépe slyším. Už jsem na to přišla, ona se nebaví, ona mi pomáhá. Dostávám jídlo. Kuřecí masíčko, rýži, vajíčko a nastrouhanou mrkev. Mňam. To je jiná chuť, než kuřecí hrabáky nebo střeva. Pokládá na mě ruku. Pro jistotu uskočím, abych nějakou nechytila. Tak tohle mi ženská nedělej. Nevím, co máš za lubem, lidem moc nevěřím. Nech mě v klidu najíst. Cítím ale pohlazení. Stále mě vozí k panu doktorovi. Přestávají mě bolet i záda, prý to bylo od ledvin. Mockrát jsme jeli na veterinu, než jsem slyšela pana doktora, že ledvinky naskočily, že se už jenom musím doléčit. Proč ta ženská začala bulet?

Mojí novou paničku už nenazývám ženskou. Stále mě ujišťuje, že mě nikomu nedá a že se o mě postará i ve stáří a nemoci. Poznám z jejího hlasu, že to myslí vážně. Zase miluju. Bude to tak napořád ?


Westík

Své původní paničce posílám vzkaz : spoléhala jsem na tebe. Věřila jsem, že mě miluješ jako já tebe. Přála jsem si prožít hezké stáří v teple tvého domova. Věřila jsem v tvou oporu v nemocech. Když jsem tě nejvíc potřebovala, bezcitně jsi mě odložila. Své pohodlí a sobeckost jsi vyměnila za mé utrpení. Dala jsem ti všechno, lásku, oddanost a věrnost. To štěňátko, které máš místo mě, bude za deset let ve stejné situaci ? Přeju si, ať to Bůh nedovolí. Ať se dostane k svědomitějším lidem, kteří ho vyprovodí na poslední cestu. Ty si psa nezasloužíš.

Cili

Ciluška po dvou letech:


Westík

Westík




Příběh Keli

Dne 10.11.2006 jsem ztratila westíka Matýska. Inzerovala jsem proto na všech příslušných serverech na internetu. V únoru se mi ozvala paní, zda jsem již svého psa našla. Zřejmě o mně věděla z inzerátů. Po mé záporné odpovědi se mě zeptala, zda nechci fenečku westíka. Náš dialog zněl asi takto: Já: "Počkejte, co to je, zda nechci westíka?" Ona: "Její panička je po mozkové mrtvici a já si jí nechat nemůžu." Já: "V takovém případě si jí ráda vezmu." Ona: "Ale chci za ní dva tisíce." Já: "Počkejte, vy chcete, aby se někdo staral o pejska a ještě za to chcete peníze?" Ona: "Až si to rozmyslíte, dejte mi vědět." Potom zavěsila.

Okamžitě mě napadlo, že je v celé věci cosi nečistého a Bůh ví, jak by fenečka skončila. Takže jsem paní zavolala, že si westičku koupím. Podotýkám, že tento rozhovor proběhl ve čtvrtek. Ptala jsem se paní odkud je, řekla, že ze Srlína u Písku. Navrhla jsem jí, že si pro psí slečnu dojedu v sobotu, načež mi odpověděla, že mi ji v pátek přivezou. První rozpor, chce za pejska dva tisíce a přitom přijedou velkým bílým fordem. Na kolik je asi vyšel benzín?


Westíček

Paní jsem navrhla, že pokud budou v Praze bloudit, ať mi zavolají a přijedu jim naproti. Toto zavrhla s tím, že Prahu velmi dobře zná. Přijeli přesně dle dohody ve čtyři. Velká trefa na tak velkou vzdálenost. Nicméně jsem paní pozvala k nám do bytu. Paní vešla do předsíně, přiběhl k ní můj westíček Kryštof a začal paní velmi intenzivně očuchávat s takovým typickým psím odfrkováním. Paní se rozklepala. Po mém ujištění, že Kryštof jí určitě nenapadne, paní stále zůstávala ve strachu. Bylo mi divné, že mi přiveze jednoho westíčka a druhého se tak nehorázně bojí. Navíc Kryštof nikdy předtím ani potom již nikdy nikoho neočuchával. Spíš se tře o nohy a žádá podrbání na zádech. Prolítla mi hlavou myšlenka, zda Kryštof necítí Matesa a paní má důvod se ho bát. Bohužel, tenkrát jsem tuto myšlenku zavrhla.

Měla jsem připravenou smlouvu v počítači, chtěla jsem po paní občanku. Prý zapomněla. Očkovací průkaz nemá, ale pošle. Do smlouvy ani nechtěla napsat, že má právo fenku po dobu jednoho roku kontrolovat, na dotaz zda prodávající je majitelkou nebo pověřena majitelkou odpověděla, že se jedná o kolegyni z práce.


Westíček

Nedalo nám to a rozjeli jsme se do Srlína u Písku. Samozřejmě nikdo ze starousedlíků paní jménem Marie Hofmanová nezná. Přesto jsem jí poslala doporučený dopis na uvedenou adresu. Vrátil se s tím, že adresát je neznámý. V pondělí jsem jí volala, zda mi poslala očkovák, velmi se na mě rozčílila, k čemu mi bude a že ho prostě nemá. Zeptala jsem se jí, jak se majitelka jmenovala a kde přesně bydlela, že si oběhnu okolní veteriny. Její odpověď mě přímo uzemnila. Jak prý budu hledat veteriny v Praze dva roky nazpátek. Potom chtěla Keli zpátky, že mi vrátí peníze. Keli jsem prostě už nedala. Jela jsem s novou členkou naší rodiny na veterinu, kde zjistili, že má ušní svrab ve velmi pokročilém stavu, bakterie tyče a kvasinky. Typické příznaky pro psy žijící v nehygienických podmínkách a ve větším množství pohromadě. Dneska je Keli zcela zdravá, hravá a pěkně drzá. Její drzost považuji za své osobní vítězství.

Proč celý tento příběh píši? Neznáte někdo paní, která se prezentuje jménem Hofmanová a vozí se bílý fordem, snad Mondeo s počáteční SPZ 2CO ? Jedná se o starší ženu 55-65 let, krátce střižené hnědé vlasy, menší postavy. Přijela s vysokým starším mužem, s vousy. Možná mám krkolomnou teorii, možná je to cesta k Matýskovi. Prosím, pomozte. Kdybyste náhodou v Kelince někdo poznal svoji westičku, věřte, že už jí za žádnou cenu nikomu nedám. Prožila si své a nedovolím, aby se dostala do dalších stresů. Má se jak princezna a každá vratná situace by jí jenom poškodila.

Světla


Westíček





Příběh Nanynky

Mám doma hned tři westíčky. Pejska jsem si pořídila, mám ho od štěněte. Osmiletou fenku Nanynku jsem přivezla po upozornění kamarádky.


Westík

Dozvěděla se, že nedaleko od Plzně bydlí pán, který v chlívku bez oken, vystlaném pilinami, "chová" několik fen westíků, které jen rodí, rodí a rodí. Pán sám tohle svoje zařízení nazýval fabrika na štěňata.

Mezi fenečkami má ještě asi půlročního pejska. Podivila jsem se, že pán si pořídil i pejska, bylo mi řečeno, že přece nebude jezdit na krytí, když může mít psa doma a ten fenky obhospodaří. Představte si, že hárající fenky bude pejsek obtěžovat, on sám patřičně "vyblázněný". "Chovatel" ani nebude vědět, kdy došlo ke krytí, tedy nebude ani znát přibližný termín porodu. I když tomuhle pánovi je to asi jedno, protože fenky rodí bez jakékoliv péče do pilin mezi ostatními fenkami.

Obrátili jsme se o pomoc na okresní veterinární správu, kterou jsme informovali o stavu chovu. Asi po měsíci nám dorazila odpověď, že chov byl shledán bez závad. Nikdo si nevšiml, jak jsou pejskové zanedbaní, jaké mají rány po těle od pokousání, protože se mezi sebou perou o to málo potravy, kterou dostanou.

Pán se zbavoval tří fenek, důvodem bylo buď nezabřeznutí nebo malý počet štěňat ve vrhu. Pán prohlásil, že jsou pro něho neekonomické a nebude je živit. Buď si je někdo koupí nebo je zabije.

Dlouho jsem neváhala, dvě psí holky už byly u známé v domku se zahrádkou a já jsem si přivezla třetí. Představte si zbídačelého westíka, stříhaného 1x do roka dohola, nečesaného, zapáchajícího, vyděšeného. 5 let psí holčička nebyla venku, nevěděla co je déšť nebo sluníčko, teprve u nás začala poznávat, že člověk nemá jen nohy na kopání, ale má i ruce na hlazení. Do misky s granulemi se vrhá střemhlav, říkáme jí náš malý westí bagr. Asi stále nevěří, že miska bude plná každý den. Ale dá se to pochopit po pětileté hladovce ...


Westík

Pomalu si začala zvykat na lidi. Zpočátku se zoufale vyhýbala jakémukoliv kontaktu s lidmi, bála se cizích lidí. Jen mě přijala zcela bez výhrad, patrně proto, že já ji odvezla z pekla. A díky ní jsem poznala spoustu psí lásky a vděk, který nezná hranic.

Dodnes má zdravotní problémy, způsobené vyčerpáním organizmu, prodělala nám záchvat mrtvice, už stále bude brát léky. Máme ale vynikajícího veterináře, který zná její osud a zatím nám vždycky pomohl.

Třetí miláček je také osmiletá fenečka Baruška. Tu jsem zdědila po příteli, se kterým jsem se rozešla. K nám se stěhoval s Barborkou, ale při odchodu na ni nějak pozapomněl a Barča zůstala v naší smečce. Všichni tři jsou báječní kamarádi i když holky na sebe občas zavrčí.

Hana Kebrdlová


Westíci

na fotce je uprostřed Roník, po pravé tlapce má Nanynku a po levé Barušku



Nanynka po 5 letech:


Hezký den. Posílám na ukázku nejnovější fotky Nanynky. Už je u nás holčička 5 let. Zdravíčko moc neslouží, v loňském roce oslepla a prodělala operaci zatím jednoho očíčka, takže zase alespoň trochu vidí. V kloubech zadních pacin se objevila artroza, jeden čas moc špatně chodila, ale moc nám pomohl Alavis a Nanynka zase běhá dobře. Chuť k jídlu jí zůstává obrovská a pamlsky bere i s rukou.

Moc pozdravů z Plzně posílá Hanka a westí smečka.

Westík

Westík

Westík

Westík




Příběh zachráněné Sisinky

Koncem měsíce dubna si přečetla M inzerát v Hyperinzerci. V tom inzerátu mě moje majitelka nabízela k prodeji. Měla jsem tam i fotku. Když si M fotku prohlédla, zděsila se. V bedně, snad starém peřiňáku, jsem seděla já, malá, smutná, nemocná a častými porody vyčerpaná westička.


Westík

M již jednoho pejska má, takže si mě koupit nechtěla, ale nedalo jí to a zavolala mojí paničce a zeptala se na mě. Zeptala se také, proč jsem vyfocena v takové ošklivé bedně. Panička jí odpověděla, že je to můj příbytek, že tam zkrátka bydlím.

A to byl okamžik, kdy se rozhodlo o mém dalším osudu. M se rozhodla mě vykoupit a s pomocí její kamarádky vyléčit a najít mi nový, lepší domov.

Za týden se to stalo. Konečně si pro mě přijeli. Moje majitelka dostala peníze a já jsem mohla po dvou letech opustit místo, které nemohu nazvat domovem.

Když jsem se z té velké radosti, že jsem pryč odtamtud, vzpamatovala, odvedla mě moje dočasná panička k veterináři. Konečně jsem se dověděla, že ta velká boule na bříšku, kterou mám již půl roku, je kýla od častých porodů. Taky mi pan doktor zjistil něco se srdíčkem a říkal, že bez léků bych dlouho nevydržela. Hned mi moje zachránkyně koupila léky a mě je už mnohem lépe. Nesmím už ale nikdy mít štěňátka, to by mě prý zabilo. Mě to ale nevadí, ve svých 4 letech jsem již rodila 4krát.

A taky mě pořád svrběl kožíšek. Tak jsme jeli „ke psí kadeřnici“. Poprvé v životě jsem viděla nůžky. Nejdřív jsem se bála, ale potom jsem cítila, že ty dlouhé, špinavé chlupy ze mě odpadávají a že je mi hned lépe po těle. Tak jsem držela a snažila se být hodná. Pod špinavou srstí se prý objevila nějaká vyrážka. To proto mě pořád celé tělo svrbělo. Teď se ale cítím jako znovu zrozená. Jsem ostříhaná, čisťoučká a hlavně šťastná.

Jsem zatím u lidí, kteří mě mají radí, to já poznám. Nemusím už rodit štěňátka na prodej, můžu se proběhnout po zahradě a můžu jíst trávu, která tak báječně chutná a vůbec, můžu se radovat, že teď už to bude jenom lepší a lepší.


Westík

Všem, kterým se při čtení jejího příběhu sevřelo srdíčko, posíláme vzkaz:

Sisinka už ví, co je to pohlazení, procházky, masíčko. Při dýchání již nechrčí, játra se po injekcích srovnávají. Už neuskočí, když jí chcete pohladit, nebojí se napít. Naopak, vynahrazuje si, co jí v minulosti množitelky, u kterých žila, odpíraly. Vyhledává společnost, pohlazení, miluje procházky a vařené jídlo.

Sisinka ve svém životě poznala jen klec, granule, porody a podle zranění i bití.

Nyní ji už snad čeká jen to dobré, protože se pro ni našli noví páníčci :-).


Westík

Nová panička nám o Sisi napsala:

Dobrý den,

Sisi dostala u nás nový domov koncem května. Z ustrašené malé bílé kuličky je dneska krásná mladá dáma. Kýlu má odoperovanou. Vyšetřením se zjistilo, že má sníženou funkci štítné žlázy, která má vliv na její nemocné srdíčko. Na úpravu štítné žlázy bere léky a příznivě by to mělo ovlivnit i srdíčko.


Westík

Nechybí ji ani psí společnost. Často má společnost slečny velšteriérky Elzy, která patří rodičů. Teď přibyla do rodiny tchána další psí slečna, bišonka Peggi, 7 letá fenka z útulku. Sisi má i hodně psích kamarádů u nás v Nuslích.


Westík

Přeji hezký den a hodně spokojených návštěvníků Vašich stránek a jejich miláčků.

Filípková Michaela




Příběh Pacinky


Dne 6.5.2007 šla moje sestřenice s plasty do popelnice a pod ní našla bílou, mokrou, kňučící kouličku. Vzala ji domů a z kouličky se vyklubala fenečka, asi 6 týdnů stará. A protože doma už jednoho pejska mají, roznesla inzeráty a čekala, zda se někomu fenečka ztratila a nebo se najde někdo, kdo si jí vezme. Nikdo se nepřihlásil. Po třech dnech jsem ji vzala domů, protože moje mamka od července je už doma, v důchodu, tak jsem si říkala, že si jí třeba nechá. A opravdu už u nás zůstala.


westík

Bydlíme v rodinném domku s rodiči, tak má Pacinka (její jméno vzniklo díky tomu, že byla nalezena v Pacově) šest páníčků - kamarádů. Ze začátku jsme nevěděli co je to za plemeno, ani nás nenapadlo, že je čistokrevná. Až veterinář nám řekl, kroutě nevěřícně hlavou, že je to stoprocentně west teriér. Dodnes netušíme jak se dostala pod popelnici, jestli ji tam někdo odložil, tak je to opravdu neuvěřitelné. Máme z ní radost a bez ní už si to u nás neumíme představit. Jen tak, jak je bílá na fotce - tak to je málokdy, protože je hrozně akční, ráda lítá po zahradě a válí se kde se dá, tak většinou vypadá jako bezdomovec. Tak se mějte fajn a zase se někdy ozvu.






Smutný příběh nalezenečka


Je to již více jak deset let, kdy jsme našli autem sraženého kříženečka. Pejsek se se svým zraněním z posledních sil odplazil k obrubníku, kde vyčerpaně padnul. Pršelo na něj, pod tělíčkem mu tekly proudy vody. Krvácel a naříkal. Lidé, kteří to zavinili, jeli dál, vůbec je nezajímal osud psíka.

Vzali jsme pejska do náruče, zadní část tělíčka měl bezvládnou. Odvezli jsme ho k veterináři, který vyřkl osudnou větu, že by bylo nejlepší, kdyby se pejsek uspal. Chtěli jsme mu dát šanci na život, tak jsme poprosili lékaře, aby mu píchnul injekci proti bolestem. Jeli jsme za dalším veterinářem, avšak i ten byl stejného názoru. Přesto nám svědomí nedalo a rozhodli jsme se pro léčbu. Pejska jsme intenzívně léčili 14 dní, avšak bezvýsledně. Bohužel, nejhorší prognóza se naplnila a pejsek mně usnul v náručí.

Do dneška na něj vzpomínám, slyším jeho nářek na lidskou krutost. Vzpomínám i na lidi, kteří psíka nechali svému osudu. Doposud jsem nepochopila jejich přístup k živému tvoru a ani takový přístup pochopit nechci.


Světla



Amica


Moje maminka chovala německé ovčáky. Pamatuji se na Amicu, byla to nádherná fenka. Černá s pálenými znaky. Jednou jsem s bráškou, kterému bylo tehdy 5 let, mně 13, vzali Amču a že jdeme na procházku. Došli jsme až do Lochkova ke cvičáku pro psy. Nikdy v životě jsme tam ještě nebyli. Cvičák byl zavřený, tak jsme začali lítat před cvičákem. Amica demonstrovala radost, lítala s námi a spokojeně štěkala.

Najednou, z ničeho nic, se postavila před brášku a začala na něj zle vrčet a cenit zuby. Hrozně nás to vyděsilo, vůbec jsme nevěděli, co máme dělat. Nejdřív jsem zavolala na brášku, ať jde ke mně. Pak jsem šla k Amice, která pořád stála na stejném místě, připravena kdykoliv po bráškovi vycenit zuby. Když jsem došla k Amče, zjistila jsem, že je pod ní hluboký sráz. Kdyby tenkrát brášku nezastavila, zřejmě bych se vracela domů bez brášky.

Od této události uběhlo již 32 let. Amico děkuji. Bohužel bráška před třemi lety podlehl leukémii, tak ti děkuji i za něj.


Světla


Fido z Mělníka


Narodil jsem se v listopadu 1999, kde a komu už si nepamatuji. Moji první páníci tedy nebyli nic moc, vzali mě od mámy, a když jsem onemocněl, vyhodili mě v dešti z auta na úplně cizím místě. Bylo mi 7 měsíců a nevěděl jsem co dělat, tak jsem běhal za všemi auty která jezdila kolem. Žádné mi nezastavilo, až si mně všimli lidé, kteří mají doma mě hodně podobné pejsky. Určitě mi zachránili život, protože mě odvedli z té nebezpečné křižovatky pryč. Doma si mě ale nechat nemohli a tak jsem putoval do mělnického útulku. A tady začíná konečně můj nový život.


westik

Za pár dnů se na mě přišla podívat jedna slečna, pochopil jsem že hledá pejska, o kterého by se mohla starat a tak jsem vynaložil všechny své síly, abych upoutal. Moje psí oči a silně zanedbaný vzhled zabraly. A tak než jsem se nadál seděl jsem v jejím autě a byl jsem rozhodnutý, že odsud už se rozhodně vyhodit nenechám.

Když jsme dorazili do mého nového domova nechtěl jsem z auta vylézt, protože co kdyby to zase byla rušná křižovatka, ale naštěstí nebyla a mě čekal hezký domeček a nový pelíšek. Nová panička mě vykoupala, vysušila, a učesala, no bylo to moc příjemné. Ale protože si v útulku nevšimli, že jsem měl červíky a hned druhý den pobytu v novém domově jsem byl na očkování, které mě oslabilo, těžce jsem onemocněl. A tak jsem cestoval až do Prahy na kliniku, kde mi pan doktor Čáp pomohl. Za pár dnů, už jsem byl fit a mohl začít užívat nového života.


westik

Zpočátku jsem nikomu nevěřil, ale časem se ze mě stal sebevědomý pes, jaký má každý teriér být. Dostal jsem nový pelíšek a spoustu hraček. K nové paničce pak přibyl i nový páníček a stěhovali jsme se do města do domečku s velikánskou zahradou. Nechyběl jsem ani na svatbě a pak mě čekala moje první cesta k moři. Jezdím tam od té doby každý rok a moc mi to prospívá. Ani na útulek jsem nezanevřel, každý rok zvu paní Kubišovou, aby k nám přijela natočit moje psí kámoše a pomohla jim pomocí pořadu „Chcete mě?" najít stejně dobrý domov jako mám teď já.


westik

Nakonec bych chtěl všem lidem říct, aby si psa pořizovali jen když mají jistotu, že se o něj budou chtít starat, i když bude nemocný a starý. My psi cítíme bolest i smutek stejně jako lidé, někdy možná více, ale jsme na vás závislí, tak nás prosím mějte rádi a neopouštějte.


westik



Westička Čita


Jmenuji se Míša a jsem z Domažlicka. Je to malé a krásné městečko v Západních Čechách nedaleko hranic s Německem. Bydlím s přítelem a prarodiči v rodinném domku. Máme malé hospodářství a fenku křížence Bettynku, které bude na podzim 7 let. Je hodná a vychovaná, jen je nemocná, má epilepsii.

Ale co osud nechtěl, začátkem roku k nám přibyla fenka Westička Čita. Je jí prý - dle veterináře - 10 let. Je hodná a konečně jsme jí dali do pořádku. Dostala ji původně má sestra od přítele, ale oni bydlí a pracují v Praze, takže chudák pejsek by tam s nimi být nemohl. Tak jsem se jí ujala já. Bylo mi ji líto. Měla ji nějaká paní, která ji už nechtěla, tak by ji dala do útulku nebo nechala utratit. Hrůza. Takovéhle lidi opravdu nechápu a nikdy nepochopím.


westik

Měla jsem ze začátku strach, jak nás bude poslouchat, zda si zvykne a snese se s Bettynkou, ale vše dopadlo dobře. Nejdříve jsme ji vykoupali, šli k veterináři, aby nám ji preventivně naočkoval a prohlédl. Ostříhal jí drápky, které jí přesahovali o 2cm, takže nemohla chodit, prohlédl jí chrup, ve kterém měla nádory, které jsme jí nechali minulý týden odstranit, takže může lépe papat. Byla nastydlá na ledviny, neboť se stále a všude počůrávala, tak jsme jí léčili urologickým čajem.


westik

No, naštěstí se zadařilo. Čita je zdravá, na svůj věk si myslím také poměrně čilá, má nás ráda a poslouchá.

Nakonec vše dobře dopadlo, takže Čita u nás bude mít pěkný psí důchod. Je to naše zlatíčko a naštěstí nás má ráda, i přesto, že jsme pro ni vlastně úplně cizí lidé.



westik







Webmaster: Kamila Ševčíková